Už to tak někdy bývá, že lidé občas mění svůj život, své návyky a nebo třeba své bydliště. V naší rodině je velmi módní ta změna poslední a tak se není čemu moc divit když se zmíním o tom, že jsem celý dnešek strávil s mamkou ve Vítkově sdíráním malby ze snad alespoň sto let starých zdí.
Není to bůhví jak povznášející činnost ale aspoň se mi dostane trocha toho tolik potřebného pohybu. Jednak toho před monitorem a klávesnicí mnoho za ten den nenapohybuju. Né snad, že bych si stěžoval, ale musím přiznat, že mám dnes již opravdu dost.
Tak abych to moje halekání zkrátil, dodám jen, že jsme dnes vše hrdinně zvládli, splnili normu i očekávání, takže se mužů těšit, že rákosový strop uvidím zblízka snad už jen v muzeu. A protože člověk vždy nadějně vzhlíží ke světlým zítřkům, i já už se zítra vidím jak v potu tváře tahám hromady klastí po zahradě s cílem umožnit průchod od jednoho plotu ke druhému bez použití mačety.
Žádné komentáře:
Okomentovat